I. ÚS 152/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele J.T., zastoupeného advokátem JUDr. V.P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 13. září 1994, sp. zn. 4 To 302/94, pro odsouzení pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákona,
t a k t o

Návrh se o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í :
Svou ústavní stížností navrhovatel napadá rozsudek Krajského soudu v Ostravě, ze_ dne 13. 9. 1994, vydaný v trestní věci pod sp. zn. .4 To_ 302/94. Stěžovatel tvrdí, že toto apelační rozhodnutí, ve spojení s prvoinstančním rozhodnutím Okresního soudu v Opavě, ze dne 30. 5. 1994, sp. zn. 6 T.30/94, je z hlediska svého zamítavého výroku zásahem do základních práv a svobod navrhovatele, zakotvených v č1. 40 odst. -6 věta prvá Listiny základních práv a svobod. Citovaným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání_ navrhovatele podle § 256 tr. řádu, které směřovalo proti rozsudku Okresního soudu v Opavě, ze dne 30. 5. 1994, sp. zn. 6 T 30/94. Ústavní stížnost poukazuje na rozpor s ustanovením čl. 40 odst. 6 věta prvá Listiny, tedy nutnost posuzovat trestnost činu a uložení trestu podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Bližší zdůvodnění porušení tohoto článku Listiny však ústavní stížnost postrádá.
1

I. ÚS 152/94

Po formální stránce splňuje ústavní stížnost náležitosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu. Z hlediska své obsahové náplně stížnost polemizuje s právními závěry soudů obou stupňů, pokud prvoinstanční rozhodnutí vyznělo tak, že stěžovatel byl uznán vinným trestným činem krádeže a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 9 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. V apelačním řízení pak odvolací soud jeho odvolání zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné, neboť se zcela ztotožnil se závěry soudu prvoinstančního. Stěžovatel poukazuje na ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat okolnosti případu. V té souvislosti zdůrazňuje, že v rozhodném období byl mimo území republiky v SRN, a tvrdí, že dokladem je účtenka z automatické pokladny obchodního domu v N. v SRN. Tuto účtenku předložila soudu manželka stěžovatele, když ji náhodou našla v době, kdy již sám stěžovatel byl ve vazbě. V rámci dokazování nebyl dle názoru navrhovatele tento důkaz patřičně zohledněn. Pokud šlo o doznání stěžovatele, při jeho první výpovědi, při zadržení, poukázal na povinnost orgánů činných v trestním řízení jeho doznání prověřit v rámci dalšího řízení. Ze všech těchto faktů dovozuje, že v rámci řízení a rozhodování o trestnosti činu nerespektovaly soudy ustanovení § 2 odst. 5, 6 a § 125 tr. řádu.

Právní podstata návrhu spočívá v tom, že stěžovatel byl uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 9 měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Trestná činnost spočívala v tom, že 3. 6. a 4. 6. 1992, společně s L.K. a K.K., po rozbití skleněné výplně okna železnou tyčí, vnikli do skladu firmy L., který se nachází v areálu organizace O., odkud odcizili 4 000 ks videokazet typu JVC E 195, v celkové hodnotě 440 000,- Kč, ke škodě majitele P.L. Soudy obou stupňů v odůvodněních rozhodnutí poukázaly na fakt, že při stanovení právní kvalifikace bylo u stěžovatele přihlédnuto k novele trestního zákona, tj. zákona č. 290/1993 Sb., kterou došlo k úpravě též ustanovení § 89 odst. 14 cit. zákona, které je ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. pro navrhovatele příznivější. Proto byl J.T. uznán vinným tr. činem krádeže, podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. c) cit. zákona.

V daném případě se v uplatněné ústavní stížnosti vytýkají obecným soudům nesprávné právní závěry ve vztahu k výsledkům dokazování, a tedy výsledná nesprávná aplikace zákona. Vlastní závěry ústavní stížnosti jsou pouhou polemikou se skutkovými a právními závěry obecných soudů.

Stěžovatelem blíže nespecifikované obecné odkazy na článek 40 odst. 6 věta prvá Listiny nemohou obstát. Z druhé věty citovaného článku vyplývá, že pozdějšího zákona se použije,

2

I. ÚS 152/94

jestliže je to pro pachatele příznivější. Tak se také stalo při posuzování právní kvalifikace činu, spáchaného stěžovatelem. Soudy tedy zcela respektovaly zákaz retroaktivity přísnějšího zákona.
Jak již uvedeno shora, podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, zejména rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě. Zde nezbývá, než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu veřejné moci (Krajského soudu v Ostravě), totiž, že jde o námitky, jimiž se obecné soudy zabývaly a s nimiž se také řádně vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí. Pokud pak jde o hodnocení důkazů, bylo postupováno jak soudem I. stupně, tak apelačním soudem v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5 a 6 a § 125 tr. řádu.

Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, s výjimkou ochrany ústavnosti, dle čl. 83 a násl. Ústavy. Právo na soudní ochranu zaručuje každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho práva, a to za plného respektování kautel, vyplývajících z čl. 95 Ústavy ČR, dle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem. Ani v této oblasti však Ústavní soud porušení ústavních principů neshledal.

Vzhledem k tomu, že obsah spisu Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 6 T 30/94, nasvědčuje tomu, že obecné soudy při posuzování a rozhodování trestní věci stěžovatele zcela respektovaly zásady, obsažené v článcích 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod, nelze ani z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nic podstatného vytknout.

Ze všech uvedených důvodů nezbývá, než ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ústavní stížnost, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 1995
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu ČR