Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci stěžovatelů
MUDr. B.Š., Ing. V. Š. a Ing. J.Š. na pravomocný rozsudek
Krajského soudu v Plzni, ze dne 3. 5. 1994, sp. zn. 13 Co 599/93,
jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň - město,
t a k t o :

Ústavní stížnost se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í

I.
Navrhovatelé podali dne 4. 8. 1994 k Ústavnímu soudu ústavní
stížnost na výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni, jímž
tento soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město.
Uvedeným rozsudkem byl zamítnut návrh stěžovatelů, kterým se
domáhali uložení povinnosti S.b.m.P. uzavřít s nimi dohodu
o vydání podílů, a to 1/24 pro každého ze stěžovatelů k domu čp.
1240, v P. a stavební parcele č. 941 v k. ú. P.. Stěžovatelé
podali svůj návrh na základě ustanovení § 72 odst. 1 písm. a)
zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., dle něhož ústavní
stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1
písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím
v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo
nebo svoboda zaručená ústavním zákonem. Ústavní soud zjistil, že
ústavní stížnost splňuje potřebné formální a procesní náležitosti.

V odůvodnění stěžovatelé uvedli, že se návrhem u soudu
domáhali prohlášení vůle S.b.m. P. k uzavření dohody o vydání
věci, a to každému 1/24 nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví
č. 7082 pro katastrální území P. Uváděli, že tato část nemovitosti
zůstala povinnou osobou - S.b. m. P. - k jejich výzvě nevydána
a žádná jiná oprávněná osoba o její vydání nepožádala. Jako
spoluvlastníci uvedených nemovitostí, a to každý 1/12, kterou
získali na základě již uzavřeného restitučního řízení, dovodili,
že z ustanovení § 9 odst. 1 z. č. 137/1991 Sb., kterým se mění
a doplňuje zákon č. 403/1990 Sb., vyplývá, že by se jim měla vydat
věc celá, tj. i uvedená zbývající část nemovitostí. Svoji ústavní
stížnost později doplnili sdělením, že v případě, že Ústavní soud
vyhoví jejich návrhu, vydají předmětnou zbylou část nemovitostí
všem ostatním spoluvlastníkům předmětných nemovitostí, kteří
ústavní stížnost nepodali.

Okresní soud Plzeň - město zjistil, že stěžovatelé odvozují
svůj nárok od původního vlastníka ing. V.Š. a M. Š., kteří
nevlastnili předmětnou nemovitost celou, ale každý pouze jednu
osminu z ní. Pokud jde o ostatní původní spoluvlastníky,
navrhovatelé k nim nemají žádný příbuzenský vztah a nejsou ani
jejich závětními dědici.

Proto Okresní soud Plzeň - město žalobu stěžovatelů zamítl
s odůvodněním, že spoluvlastnický podíl má samostatný právní režim
a že tudíž nelze za oprávněnou osobu chápat někoho, kdo po
původním vlastníkovi nemá žádný nárok. Žádný nárok nemůže jít za
hranici toho, co původní vlastník vlastnil. Poté i Krajský soud
v Plzni v rozhodnutí o odvolání žalobců rozsudek Okresního soudu
potvrdil a nevyhověl jejich návrhu na dovolání.

Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku odůvodnil potvrzení
rozsudku soudu I. stupně. Spoluvlastnický podíl na nemovitosti,
k němuž jsou navrhovatelé oprávněnými osobami po rodičích, kteří
byli vlastníky každý 1/8 nemovitosti, jim již byl S.m. P. vydán na
základě dohody z 29. 12. 1990. Navrhovatelé se v daném případě
však právě z tohoto titulu domáhali uzavření dohody o vydání věci
ve vztahu každý k 1/24 uvedených nemovitostí, o jejichž vydání
nebylo požádáno jinými oprávněnými osobami.

Podle ust. § 3 zák. č. 403/1990 Sb. ve znění pozdějších
předpisů, zemřel-li vlastník nebo byl-li prohlášen za mrtvého,
vydá se odňatá věc dalším oprávněným osobám v tomto pořadí:

a) dědic ze závěti,

b) děti tohoto vlastníka a jeho manžel, který žije ke dni
účinnosti tohoto zákona, není-li některé z dětí vlastníka v den
účinnosti tohoto zákona naživu, jsou na jeho místě oprávněnými
osobami jeho děti a není-li naživu některé z nich, jeho potomci,

c) rodiče vlastníka, nejsou-li naživu osoby, uvedené pod písmenem
b), které se dožily dne smrti vlastníka,

d) sourozenci, kteří žijí ke dni účinnosti tohoto zákona.
V případě, že některý ze sourozenců ke dni účinnosti tohoto zákona
nežije, jsou oprávněnými osobami jeho žijící děti. Dále dle odst.
2, nejsou-li osoby uvedené v odst. 1, vydá se odňatá věc dědici
vlastníka a není-li naživu, jeho žijícím dětem.

Podle ustanovení § 9 zák. č. 403/1990 Sb. v platném znění, je-li
více oprávněných osob, vyplývá jejich podíl z ustanovení § 3
tohoto zákona, pokud se písemně nedohodli jinak. Jestliže ve lhůtě
§ 19 uplatní nárok na vydání jen některé z těchto osob, vydá se
jim věc celá. Uvedené ustanovení dopadá na případy, kdy na místo
původního vlastníka nastupují další oprávněné osoby, kterých může
být několik.

Neuplatní-li některá z nich nárok na vydání na ni
připadajícího podílu, lze věc vydat osobám oprávněným, avšak
v rozsahu, v jakém náležela právnímu předchůdci. O takový případ
se však v dané věci ve vztahu k podílům po ostatních
spoluvlastnících nejedná, neboť navrhovatelé nesplňují podmínku
vztahu k těmto původním vlastníkům, vymezenou v § 3 odst. 2 písm.
a - d) cit. zákona. Navrhovatelé sami uvedli, že ostatní
spoluvlastníci nebyli s jejich rodiči příbuzní, ani navrhovatelé
nejsou závětními dědici těchto původních spoluvlastníků. Nemohou
tedy být oprávněnými osobami po těchto původních spoluvlastnících
a nemohou žádat uzavření dohody na základě ustanovení řešícího
postup v případě, že je oprávněných osob více a některá z nich
svůj nárok ve lhůtě neuplatní.

Rozhodnutí obou soudů stěžovatelé považují za odporující
ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 137/1991 Sb.. Toto ustanovení jim
přiznává (i když do značné míry proti obecné zásadě, že nikdo
nemůže nabýt víc práv, než náleželo jeho právnímu předchůdci)
nárok na vydání celé věci, tedy včetně části, o jejíž vydání
oprávněná osoba nepožádala. Dle názoru stěžovatelů ustanovení
§ 9 odst. 1 zák. č. 137/1991 Sb. zcela jednoznačně přiznává nárok
na vydání věci celé a soud, vázaný právní normou, nemůže
judikovat, že tento nárok oprávněná osoba nemá, s odvoláním na
obecnou zásadu. Právní úprava provedená zák. č. 403/1990 Sb.
v platném znění je právní úpravou speciální, která umožňuje
použití obecné právní úpravy a natož obecných zásad, teprve pokud
chybí speciální úprava. A konečně se stěžovatelé odvolávají i na
ustanovení § 142 odst. 1 obč. zákoníku, podle něhož při zrušení
a vypořádání spoluvlastnictví se přikazuje věc celá a nikoli jen
spoluvlastnický podíl, patřící odstupujícímu spoluvlastníkovi.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvedli, že rozsudky
soudů obou stupňů bylo porušeno základní lidské právo stěžovatelů,
a to právo vlastnit majetek, obsažené v čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Dle navrhovatelů důležitým atributem
ústavně proklamovaného práva vlastnit majetek je právo občana
nabývat majetek podle právních předpisů. V tomto případě došlo
zcela účelově k nucenému omezení práva nabývat vlastnictví
nesprávným ztotožněním pojmu věci a spoluvlastnického podílu. Na
základě výše uvedených skutečností stěžovatelé navrhli, aby
Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 13 Co
599/93, zrušil.

Ústavní soud po ověření formálních náležitostí ústavní
stížnosti požádal účastníky řízení o vyjádření ke stížnosti samé.
Na tuto výzvu obdržel písemné stanovisko Správy budov města Plzně
se sdělením, že podíly, které vlastnili právní předchůdci
stěžovatelů na předmětné nemovitosti v Plzni, byly již
stěžovatelům vydány. Více, než vlastnili předchůdci, vydat nelze.
Vyjádření Okresního soudu Plzeň - město, odkazuje na důvody,
uvedené v rozsudku tohoto soudu. Právě tak i vyjádření Krajského
soudu v Plzni trvá na stanovisku rozsudku Krajského soudu v Plzni
a odkazuje též na stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího
soudu, jakož i Vrchního soudu v Praze.

II.

Soud po zhodnocení všech důkazů, to je zejména obsahu spisů
Okresního soudu Plzeň - město a Krajského soudu v Plzni, dospěl
k závěru, že stížnost není důvodná. Stěžovatelé nesprávně považují
rozhodnutí obou soudů za odporující ustanovení § 9 odst. 1 zák. č.
403/1990 Sb. v platném znění. Předmětná nemovitost je ve
spoluvlastnictví více osob, které spolu nejsou v žádných
příbuzenských vztazích a nejsou ani závětními dědici, o kterých
hovoří ustanovení § 3 cit. zákona. Stěžovatelé sami jsou
spoluvlastníci, každý 1/12, z titulu vlastnictví těchto podílů
jejich rodiči, jimž byly odňaty. Není možné, aby jim vznikl nárok
na vydání věci, jdoucí nad nárok jejich předchůdce, jak to vyplývá
z ustanovení § 3 zák. č. 403/1990 Sb., dle něhož spoluvlastnický
podíl má samostatný právní režim a samostatně je nutno posuzovat
i jednotlivé nároky.

Stěžovatelé vytýkají soudům obou stupňů, že zcela nesprávně
posoudily ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb. v platném
znění, zejména pak výklad pojmu "věc celá". S tímto tvrzením nelze
souhlasit. V ustanovení § 9 odst. 1 se říká: "Je-li více
oprávněných osob, vyplývá jejich podíl z ustanovení § 3 tohoto
zákona, pokud se písemně nedohodly jinak. Jestliže ve lhůtě, podle
§ 19, uplatní nárok na vydání věci jen některé z nich, vydá se jim
věc celá."

V prvé řadě se zde hovoří o podílech, vyplývajících
z ustanovení § 3, dle něhož, jak již bylo výše citováno, připadají
jednotlivé podíly spoluvlastníkům, na základě příbuzenských vztahů
nebo dědění ze závěti. V tomto kontextu je třeba vidět následující
ustanovení o tom, že uplatní-li nárok na vydání věci jen některá
osoba, vydá se jí věc celá. Pokud vznikne nárok na jeden
spoluvlastnický podíl na základě ustanovení § 3, tj. např. na
základě dědění více oprávněným osobám, např. dětem zemřelého
spoluvlastníka, avšak nárok na tento podíl uplatní pouze některé
z těchto dětí, vydá se mu tento podíl celý, tj. věc celá. V žádném
případě tím nelze chápat celou nemovitost, neboť by šlo zcela
v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku o nabývání
vlastnictví - o vznik vlastnického práva bez právního důvodu.
Nelze vznést nárok na něco, na co ani původní vlastník nárok
neměl, co nevlastnil.

Věc celá tedy zde označuje celý spoluvlastnický podíl, nikoli
celou nemovitost, jak to vykládají stěžovatelé.

Shodný názor byl již vysloven i v rozhodnutí č. 36 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9/1992, kde je uveden rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 16. 1. 1991, sp. zn. 6
Co 167/1991. Podle něho "další oprávněné osobě (ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 1 a 2 zák. č. 403/1990 Sb.) lze vydat
v případě podílového spoluvlastnictví k věci pouze ten
spoluvlastnický podíl, který náležel osobě, jíž byl odňat.
Jestliže ostatní spoluvlastnické podíly k věci náležely jiným
osobám, nelze tu použít ustanovení § 9 zák. č. 403/1990 Sb. ve
znění zák. č. 137/1991 Sb., vztahující se na případy, kdy
z dalších oprávněných osob po původním vlastníku se o vydání věci,
která mu vlastnicky patřila, přihlásí jen některé z nich".

Shodný názor na předmětný problém byl publikován i ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 34/1993, kde se touto
problematikou zabýval Nejvyšší soud ČR ve Stanovisku
občanskoprávního kolegia, z 15. 7. 1993, sp. zn. CPJn 50/93,
a dále lze poukázat i na shodný názor vyjádřený v rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 1994, sp. zn. 3 Cdo 62/93,
uveřejněný v Právních rozhledech č. 8/1994.

Ze všech shora uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu, než
ústavní stížnost ve smyslu § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, zcela zamítnout.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 1995