Ústavní soud

rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti
stěžovatele K. K. proti usnesení Městského soudu v Brně, sp. zn.
45 C 123/91, ze dne 24. 2. 1994, a proti usnesení Krajského soudu
v Brně, sp. zn. 21 Co 399/94, ze dne 2O. 7. 1994, o neplatnost
výpovědi, t a k t o :

Ústavní stížnost se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví
uvedených usnesení soudů, kterými bylo zastaveno řízení o určení
neplatnosti výpovědi z pracovního poměru u Úřadu městské části
Brno - Žabovřesky s odůvodněním, že žalobcem označený žalovaný
- Úřad městské části Brno - Žabovřesky - nemá způsobilost být
účastníkem řízení.

Stěžovatel napadá pochybení v právních závěrech obou soudů,
neboť podle jeho mínění Úřad městské části Brno - Žabovřesky ve
smyslu zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (ve stížnosti chybně
uveden jako zákon č. 369/1990 Sb.) a Statutu města Brna (vydaného
jako obecně závazná vyhláška č. 1/1993) pracovněprávní
subjektivitu měl a má. Dále poukazuje na to, že se soud
nedostatečně vyrovnal s poučovací povinností ve smyslu § 5
(v souvislosti s § 43 odst. 1) občanského soudního řádu, neboť
prakticky po čtyřech letech dokazování (směřujícího k meritu věci)
řízení zastavil, aniž by řádně stěžovatele poučil o možnosti změny
v označení žalovaného. V této souvislosti se stěžovatel dovolává
zřejmé spojitosti s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS
79/94, z 26. 10. 1994. Stěžovatel konečně namítá, že řízení
u nalézacího soudu trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu.

Tímto postupem a rozhodnutími soudů se stěžovatel cítí být
zkrácen na svých ústavních právech, vyplývajících z čl. 3 odst.
3, čl. 29 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 2, 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (dále jen Listina).

Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po
formální stránce. Zjistil, že co do zákonných náležitostí splňuje
podmínky požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
byla podána fyzickou osobou ve smyslu § 72 odst. 1 v zákonné lhůtě
(§ 72 odst. 2) a nejedná se o stížnost nepřípustnou (§ 75
citovaného zákona). Bylo tedy možné přistoupit ke zkoumání ústavní
stížnosti po stránce věcné.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci a vedlejší
účastník řízení.

Městský soud v Brně jako účastník řízení ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti poukázal na své rozhodnutí ve věci a uvedl, že
poučovací povinnost podle § 5 občanského soudního řádu je
poučovací povinností o procesních právech a povinnostech. Pokud by
soud poučoval o tom, koho má účastník žalovat, šlo by o poučení
hmotněprávní. Mimo to nelze pominout ani skutečnost, že od počátku
sporu, a téměř po celou dobu jeho trvání, byl stěžovatel (žalobce)
právně zastoupen advokátem.

Krajský soud v Brně jako účastník řízení ve svém vyjádření
odkázal v plném rozsahu na napadené rozhodnutí a dodal, že
stěžovatel je doposud přesvědčen, že jím označený subjekt (Úřad
městské části Brno - Žabovřesky) je řádným účastníkem soudního
řízení. Označil tedy za žalovaného toho, koho za účastníka
skutečně označit chtěl. Nepřichází proto v úvahu poukaz
stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 79/94,
a "specifikace záměny či zpřesnění označení", neboť dle vůle
stěžovatele k žádné změně na straně žalovaného nemělo dojít. Pokud
jde o tvrzení stěžovatele, že Úřad městské části Brno - Žabovřesky
procesněprávní subjektivitu má, poukazuje krajský soud na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1992, sp. zn. 6 Cdo
59/92, z něhož plyne, že obecní úřad jako orgán obce nemá právo
vystupovat v pracovněprávních vztazích svým jménem a nést
odpovědnost vyplývající z těchto vztahů a nemá tedy vůbec
způsobilost být účastníkem řízení před soudem.

Úřad městské části Brno - Žabovřesky jako vedlejší účastník
ve svém vyjádření uvedl, že po zrušení obvodních inspekcí
veřejného pořádku dne 30. 4. 1990 byla tato činnost koncentrována
u městské inspekce veřejného pořádku. Stěžovatel odmítl vykonávat
pro Obvodní národní výbor Brno 2 jakékoliv jiné práce než práci
inspektora veřejného pořádku. Protože tento druh práce Obvodní
národní výbor Brno 2 neměl, nezbylo než dát stěžovateli výpověď
podle § 46 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.

Po formální stránce úřad městské části uplatnil u soudu již
v roce 1993 námitku nedostatku pasivní legitimace žalovaného
(správně nedostatku právní subjektivity) s tím, že stěžovateli
i soudce, projednávající danou věc, tuto otázku dostatečně
vysvětlil. Stěžovatel však poučení odmítal a stále trval na
názoru, že žalovaný úřad má "právní i pracovněprávní
subjektivitu". O tom svědčí i jeho odvolání proti usnesení
Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 1994.

Uvedený úřad konečně vyslovil názor, že stěžovatel není
způsobilý činit samostatné úkony a tedy ani předložit ústavní
stížnost, byť prostřednictvím svého právního zástupce.

Město Brno ve svém vyjádření (vyžádaném podle § 49 odst. 1
zákona č. 182/1993 Sb.) uvedlo, že právní subjektivitu má podle
zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (§ 4 odst. 1), obec jako celek.
Její rozdělení na části je pouze územním členěním. Úřady městských
částí mohou v rámci nedělitelné právní subjektivity vystupovat
pouze jménem města Brna. Toto své vyjádření podporuje shodným
výkladovým stanoviskem Ministerstva vnitra ČR ze dne 12. 8. 1993,
podle něhož účastníkem pracovněprávního vztahu je v daném případě
město Brno. Město Brno se konečně dovolalo judikatury obecných
soudů, které v obdobných případech řízení vedená proti obecním
úřadům zastavují.

Z obsahu spisu okresního soudu zjistil Ústavní soud, že
stěžovatel byl v pracovním poměru jako inspektor veřejného pořádku
u Obvodního národního výboru Brno 2, který byl právním předchůdcem
Úřadu městské části Brno - Žabovřesky. Dne 10. 4. 1991 mu byla
dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1
písm. b) zákoníku práce. Důvodem výpovědi byla okolnost, že bývalý
Národní výbor města Brna zrušil ke dni 30. 4. 1990 obvodní
inspekce veřejného pořádku a zřídil od 1. 5. 1990 městskou
inspekci. Stěžovatel do nově zřízené inspekce nebyl přijat
v souvislosti s potřebou snížení stavu pracovníků tohoto úseku. Ve
věci proběhlo celkem osm soudních jednání a na předposledním
z nich dne 16. 12. 1993 zástupce žalovaného úřadu upozornil na
spornost "pasivní legitimace" Úřadu městské části Brno
- Žabovřesky. Na tuto okolnost reagoval stěžovatel (jeho právní
zástupce) návrhem na "změnu" účastníka řízení na město Brno, avšak
tento návrh dne 28. 1. 1994 vzal zpět. Soud první instance v dané
situaci řízení zastavil s poukazem na ustanovení § 103 a 104
občanského soudního řádu. Odvolací soud toto usnesení prvého soudu
potvrdil s tím, že zákon o obcích přiznává právní subjektivitu
pouze obci, nikoli příslušnému orgánu na úrovni obce, jemuž
přísluší pouze jednat jménem obce. Nemůže však být samostatně
žalován a vzhledem k nedostatku způsobilosti k právním úkonům mu
nenáleží ani způsobilost být účastníkem řízení před soudem.

Po provedeném řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní
stížnost není důvodná.

V prvé řadě se bylo třeba vypořádat s námitkou, že stěžovatel
není způsobilý činit samostatné právní úkony a tedy ani podat
ústavní stížnost. V tomto směru Ústavní soud doplnil řízení
a zprávou Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 1995, sp. zn. 45
C 123/91, zjistil, že stěžovatel nebyl zcela či zčásti zbaven
způsobilosti k právním úkonům a řízení o tom nebylo ani zahájeno.
Rovněž Úřad městské části Brno - Žabovřesky, jenž uvedenou námitku
vznesl, takový podnět nepodal a podat nemíní (zpráva uvedeného
úřadu ze dne 24. 4. 1995). Ani další okolnosti uvedené tímto
úřadem, zejména stěžovatelovy dopisy tajemnici úřadu M. H., samy
o sobě nenasvědčují oprávněnosti námitky, že stěžovatel není
způsobilý podat ústavní stížnost podle zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu. Proto Ústavní soud tuto námitku nemohl
akceptovat.

Ústavní soud se dále zabýval stěžovatelovým tvrzením, že Úřad
městské části Brno - Žabovřesky, proti němuž jeho žaloba
směřovala, má samostatnou pracovněprávní (a v tomto směru
i procesní) subjektivitu. Tento názor nelze přijmout. Především
poukazuje Ústavní soud na dnes již ustálenou judikaturu obecných
soudů (např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1992, sp.
zn. 6 Cdo 59/92), podle níž zákon o obcích č. 367/1990 Sb.
nepřiznává obecnímu úřadu jako orgánu obce způsobilost samostatně
nabývat práva z právních vztahů a nést povinnosti z těchto vztahů
vyplývající, a to ani v oblasti pracovněprávní. Není důvodu, aby
se Ústavní soud z hlediska své kompetence od této judikatury
odchyloval. Stěžovatel se však mýlí i potud, pokud v otázce
subjektivity úřadu městské části poukazuje na Statut města Brna
vydaný jako obecně závazná vyhláška pod č. 1/1993. Tento Statut
totiž nezakládá (a ani by nemohl založit) samostatnou
pracovněprávní subjektivitu úřadu městské části, neboť nositelem
právní subjektivity je obec jako celek a obecní úřad (ani úřad
městské části) není samostatným právním subjektem. Stejné
stanovisko zaujalo i Ministerstvo vnitra ČR, jak bylo zjištěno
z jeho dopisu Magistrátu města B. ze dne 12. 8. 1993, zn.
LK/5330/93-667. Pokud jde o Statut města Brna, lze dále poukázat
na jeho článek 9 odst. 2, podle něhož plní funkci statutárního
orgánu zaměstnavatele podle zvláštních předpisů, zejména zákoníku
práce a předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci,
tajemník Magistrátu města B.. V citovaném vyjádření města B. se
pak správně konstatuje, že vzhledem k právní subjektivitě obce
vystupují jak městské části, tak i Magistrát města B. a úřady
městských částí pouze jménem města B. a nikoli jménem vlastním.

Stěžovatel dále namítal, že nebyl náležitě poučen soudem
o možnosti změnit označení žalovaného, jestliže jím označený
žalovaný neměl podle názoru obecného soudu způsobilost být
účastníkem řízení. V souzené věci však ani tato námitka neobstojí.
Stěžovatel a jeho tehdejší právní zástupce byli informováni
žalovaným při jednání dne 16. 12. 1993 o tom, že od roku 1992 se
právní subjektivita úřadů městských částí stala spornou. Téhož dne
právní zástupce stěžovatele navrhl soudu "změnu účastníka tak, aby
na straně odpůrce bylo město Brno zastoupené Úřadem městské části
Brno - Žabovřesky," avšak dne 28. 1. 1994 vzal tento návrh zpět.
Od toho dne stěžovatel neustále trval a trvá na stanovisku, že
úřad městské části je způsobilým účastníkem řízení a že má
pracovněprávní subjektivitu. To zdůraznil i v písemném podání
soudu dne 24. 2. 1994, tedy v den vydání rozhodnutí Městského
soudu v Brně o zastavení řízení. Toto rozhodnutí - které výslovně
popřelo právní subjektivitu žalovaného Úřadu městské části Brno
- Žabovřesky, konstatovalo, že podle zákona o obcích vystupuje
jako právnická osoba svým jménem obec, a poukázalo na to, že podle
citovaného zákona je město Brno městem se zvláštním statutem
- bylo podle přesvědčení Ústavního soudu v souvislosti
s předchozím soudním řízením dostatečně kvalifikovanou informací
stěžovateli o tom, že úřad městské části nelze pro nedostatek
právní subjektivity s úspěchem žalovat; možnost změnit označení
žalovaného vyplynula z dosavadního soudního řízení, kdy sám
stěžovatel (jeho advokát) nepřesně navrhl "změnu účastníka tak,
aby na straně žalovaného bylo město B. ...". V průběhu odvolacího
řízení měl tedy ještě stěžovatel možnost změnit označení
žalovaného účastníka, což však neučinil, a v několika dalších
podáních soudu trval na tom, že úřad městské části má
"pracovněprávní", popřípadě "procesněprávní" subjektivitu. Toto
stanovisko ostatně nezměnil ani v řízení před Ústavním soudem.

V této souvislosti stěžovatel poukázal na zjevnou spojitost
s právní věcí, o které Ústavní soud rozhodoval nálezem pod sp. zn.
II. ÚS 79/94 z 26. 10. 1994. Ani tato argumentace není na místě.
Z právního hlediska je významné, že uvedený nález akcentoval
specifickou povahu sporu, neboť v souzené věci šlo o aplikaci
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jímž se
demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky
majetkových a jiných křivd; vzhledem k tomu bylo třeba přiznat
oprávněným osobám, které často postrádaly základní informace,
náležitou ochranu zdůrazněním poučovací povinnosti na straně
soudu. K tomuto stanovisku ostatně začíná tendovat i judikatura
obecných soudů. V tomto směru lze poukázat na rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích uveřejněný pod R 29/1995, podle něhož
nesprávné označení žalovaného v řízení o vydání věci (či o uložení
povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci) podle zákona
o mimosoudních rehabilitacích je odstranitelným nedostatkem
podmínek řízení, takže soud má podle ustanovení § 43 odst. 1
o.s.ř. vyzvat žalobce k opravě označení žalovaného. I zde
nepochybně šlo o poučení žalobce o jeho procesním právu, jak
ostatně vyplývá z ust. § 43 odst. 1, 2. věty o.s.ř. V souzené věci
jde však po právní stránce o spor o neplatnost výpovědi
z pracovního poměru, tedy - oproti uvedenému nálezu Ústavního
soudu - o spor mimo rámec mimosoudních rehabilitací, kdy
judikatura Ústavního soudu zesílenou povahu poučovací povinnosti
vůči žalobci ze strany soudu neakcentuje.

Ještě výraznější je však rozdíl mezi nálezem Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 79/94 (jehož se stěžovatel dovolává) a souzenou
věcí po stránce skutkové. V řízení před obecným soudem (které
předcházelo řízení u Ústavního soudu vedenému pod sp. zn. II. ÚS
79/94) navrhovatel dne 11.9. 1992 správně změnil označení odpůrce
(Městský úřad Boskovice) na město Boskovice a soud účastníky
(žalobce a město Boskovice) předvolal k jednání na 21. 4. 1993.
V rozporu s tímto procesním postupem však soud usnesením ze dne
29. 3. 1993 - tedy ještě před nařízeným jednáním - řízení zastavil
s odůvodněním, že Městský úřad B. (jenž byl původně žalován
a jemuž bylo usnesení o zastavení řízení adresováno) nemůže být
účastníkem řízení pro nedostatek právní způsobilosti. Oproti tomu
v této souzené věci stěžovatel změnu označení žalovaného neprovedl
a postupoval způsobem, který je blíže popsán na jiném místě tohoto
rozhodnutí (str.6, 7). Žalobce byl informován, že žaluje osobu,
která nemá právní subjektivitu, ale neuvěřil tomu a stále trval
a trvá na tom, že právem žaluje Úřad městské části Brno
- Žabovřesky, který je podle jeho mínění právní subjektivitou
nadán. Z řízení tedy vyplynulo, že oproti popsanému postupu
obecného soudu, jímž se zabýval Ústavní soud v řízení pod sp. zn.
II. ÚS 79/94, byl postup soudu v souzené věci nesrovnatelně jiný
a nelze jej označit za protiústavní. Za této situace proto Ústavní
soud přijímá argumentaci krajského soudu (uvedenou ve vyjádření
k ústavní stížnosti), že ve srovnání s řízením vedeným pod sp. zn.
II. ÚS 79/94 nešlo v souzené věci o případ, kdy by soud
nerespektoval změnu označení žalovaného žalobcem, neboť v tomto
sporu podle výslovně vyjádřené vůle stěžovatele k žádné změně na
straně žalovaného dojít nemá.

Ústavní soud se konečně zabýval i námitkou, že soudní řízení
před obecnými soudy trvalo nepřiměřeně dlouho. Tento názor však
nesdílí. Řízení bylo zahájeno u okresního soudu 6. 6. 1991
a skončilo usnesením o zastavení řízení dne 24. 2. 1994, takže
v prvním stupni trvalo cca 2 a 3/4 roku. Odvolací řízení trvalo od
26. 4. do 20. 7. 1994, tedy necelé 3 měsíce. Ve věci bylo nařízeno
osm jednání, byla vznesena námitka "podjatosti" soudců Městského
soudu v Brně (jež byla později vzata zpět), došlo
k několikaměsíčnímu onemocnění předsedy senátu a posléze k jeho
výměně. Je pravda, že k zastavení řízení pro nedostatek
subjektivity na straně žalovaného zřejmě mohlo - technicky vzato
- dojít dříve. Nelze však opomenout, že právní názory o otázce
právní subjektivity obcí a obecních úřadů se v době řízení
o žalobě stěžovatele teprve vyvíjely. Krajský soud v Brně sice
usnesením ze dne 5. 2. 1993, sp. zn. 15 Co 450/92, vyslovil, že
městský úřad nemá právní subjektivitu, avšak toto usnesení se
teprve postupně stávalo známým zejména pomocí odborných časopisů,
které je někdy toliko publikovaly,jindy však i kritizovaly (srov.
Bulletin advokacie č. 9/93-46, Právní rozhledy č. 4/1994
v příspěvku "Nad jedním soudním rozhodnutím", Bulletin advokacie
č. 8/1994 v příspěvku "Obec či obecní úřad..."). Tento vývoj
dozrával v průběhu let 1993 a 1994, tedy v době, kdy soudní řízení
v projednávané věci dospívalo k závěru. Za této situace lze proto
stěží vytýkat procesnímu soudu, že nepřistoupil k zastavení řízení
v době podstatně dřívější.

Vycházeje z těchto úvah, přistoupil Ústavní soud ke zkoumání
jednotlivých článků Listiny, které byly podle mínění stěžovatele
v řízení před obecnými soudy a jimi vydanými rozhodnutími
porušeny.

Článek 3 odstavec 3, jehož se stěžovatel dovolává, stanoví,
že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho
základních práv a svobod. Jde o předpis patřící mezi obecná
ustanovení Listiny, který není sám o sobě bezprostředně
aplikovatelný, a na souzenou věc evidentně nedopadá. Ani sám
stěžovatel přijatelným způsobem nevysvětlil, v čem spatřuje
souvislost uvedeného článku s předmětem ústavní stížnosti.

Článek 29 odstavec 2 uvádí, že mladiství a osoby zdravotně
postižené mají právo na zvláštní ochranu v pracovněprávních
vztazích a na pomoc při přípravě k povolání. Tohoto článku se
stěžovatel zřejmě dovolává proto, že je poživatelem částečného
invalidního důchodu, avšak jeho obsah neinterpretuje správně.
Článek 29 odstavec 2 Listiny sám zvláštní ochranu uvedených osob
nenormuje a znamená zejména pokyn zákonodárci, aby takovou ochranu
cestou prostého zákona zajistil. To je zřejmé i z odstavce 3 čl.
29 Listiny, podle něhož "podrobnosti stanoví zákon." Osoby
zdravotně postižené jsou chráněny řadou právních předpisů a jejich
ochranu zajišťují i předpisy obecné (srov. např. § 50 zákoníku
práce). Jejich porušení však v řízení nevyšlo najevo a ostatně ani
stěžovatel - pokud jde o zvláštní ochranu osob zdravotně
postižených - konkrétní námitky neuplatnil. V této souvislosti je
na místě poukázat na to, že návrh stěžovatele na neplatnost
výpovědi nebyl obecnými soudy věcně zamítnut z důvodů tkvících
v hmotném právu - které by souvisely se zvláštní ochranou osob
zdravotně postižených v pracovněprávních vztazích - ale řízení
proti žalovanému skončil usnesením o jeho zastavení, takže
aplikovány byly normy čistě procesní. Souvislost tohoto rozhodnutí
soudu a citovaného článku 29 odst. 2 Listiny tedy shledat nelze.

Stěžovatel se dále dovolává článku 36 odstavců 1, 2, 3
Listiny.

Článek 36 odst. 1 stanoví, že každý se může domáhat
stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu
a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle článku 36 odst.
2 kdo tvrdí, že byl ve svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu
veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost
takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu
však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se
základních práv a svobod podle Listiny.

Z citovaných odstavců čl. 36 je zřejmé, že jde o ustanovení,
která garantují právo na soudní ochranu. Toto právo však přirozeně
nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Soudní ochrana
stěžovateli odepřena nebyla, neboť soud o jeho žalobě řádně jednal
a v řízení byla provedena celá řada důkazů. Argumentem, že
stěžovateli byla odepřena soudní ochrana, není ani skutečnost, že
soud nerozhodl ve věci samé a že řízení zastavil pro nedostatek
právní subjektivity žalovaného, tedy z důvodů formálních, neboť
takovou možnost platný a nezrušený procesní zákon zná
a sankcionuje. V konkrétním případě pak napadené usnesení soudu
o zastavení řízení vyplynulo z právních názorů, jež se v otázce
právní subjektivity obcí a obecních úřadů postupně vyvíjely
a v podstatě se ustalovaly v době, kdy se soudní řízení chýlilo ke
konci. To je blíže rozvedeno na jiném místě tohoto nálezu. Ústavní
soud nevidí důvod, pro který by bylo třeba považovat judikaturu
obecných soudů, o niž se opírají i napadená rozhodnutí, za
protiústavní.

Článek 36 odst. 3, na který stěžovatel rovněž poukazuje,
uvádí, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným
rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy
nebo nesprávným úředním postupem. V tomto směru došlo
u stěžovatele k zjevnému omylu, neboť náhrada škody uvedeného
druhu nebyla předmětem řízení u obecného soudu. Citovaný článek
Listiny se tedy obsahu ústavní stížnosti vůbec netýká.

Stěžovatel konečně tvrdí, že délkou řízení byl porušen článek
38 odst. 2 Listiny, podle něhož každý má právo na to, aby jeho věc
byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho
přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (1.
věta odst. 2). Touto otázkou se Ústavní soud podrobněji zabývá na
jiném místě tohoto nálezu. Z důvodu přehlednosti proto jen stručně
rekapituluje, že řízení u okresního soudu trvalo 2 a 3/4 roku, ve
věci proběhlo osm jednání a šlo o případ, jehož vyřízení bylo
prodlužováno jednak dlouhodobým onemocněním soudce, jednak
zbytečnou námitkou "podjatosti" všech soudců procesního soudu,
kterou vznesl sám stěžovatel a později ji vzal zpět. Vliv na délku
řízení, jak je konstatováno výše, měla konečně i skutečnost, že
právní názory v otázce právní subjektivity obce a obecního úřadu
po vydání zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, nebyly jednotné,
vyvíjely se postupně a v podstatě dozrály teprve v době, kdy
soudní řízení v projednávané věci spělo k závěru. Ani v tomto
směru tedy nelze dát stěžovateli za pravdu.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že žádný článek Listiny
základních práv a svobod, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti
dovolává, nebyl napadenými rozhodnutími obecných soudů porušen.
Nebylo rovněž zjištěno, že by byl porušen jiný ústavní zákon či
mezinárodní smlouva o lidských právech a základních svobodách ve
smyslu článku 10 Ústavy. Ze všech uvedených důvodů byla ústavní
stížnost zamítnuta.

P o u č e n í : Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 7. září 1995